Špačkův film Pouta vrací na scénu StB a 80. léta. Bez soudů i patosu

Lepší načasování si snad thriller o posedlém estébákovi nazvaný Pouta nemohl vybrat. Vstupuje do kin právě dvacet let po zrušení StB a v předvečer nominací na České lvy za rok 2009, jako by bezděčně napovídal, že pro příští ročník filmových cen je na řadě.

A vskutku budou Pouta těžko hledat přemožitele. Ač se s filmy o minulosti v poslední době roztrhl pytel, zatím jen dva z nich uměly silné téma přenést ve stejně silný zážitek: loni 3 sezóny v pekle a nyní Pouta.

Beze všech ozdob

Na Poutech leží jen dva malé stíny. Předně podobnost zápletky s oscarovým německým dílem Životy těch druhých, byť scénář Pout podle tvůrců vznikal dříve; a pak přemrštěná délka.

Díky chytře vrstvenému tajemství si ji člověk uvědomí až po dvou hodinách, ale úmornost totalitního bytí a policejní mašinerie, již je třeba umocňovat rituálním opakováním, je pro vnímání sebezáhubná.

Naštěstí Pouta zosobňují opravdu thriller, nikoli politickou moralitu, počínaje vědoucím scénářem Ondřeje Štindla a konče překvapivě dospělou režií Radima Špačka.

Někdejší experimentátor je náhle věcně zkázněný, nepředvádí žádné úlety ani schválnosti, pocitové dusno i mrazivou marnost buduje bez ozdob. Kamera Jaromíra Kačera dokonale slouží náladě, aniž se okatě bije v prsa – To já to zařídila.

Herci mají převahu

I sázka na méně známé herce se vyplácí; hlavně Ondřej Malý v hlavní roli podává výkon plně srovnatelný s Ulrichem Mühem z Životů těch druhých. Malého fízl typově připomíná spíš Kevina Spaceyho v Americké kráse: únavou v očích a nekonečnou osamělostí muže v krizi středního věku, který už nic nečeká, a sní-li o něčem, neumí to pojmenovat, dokud se jeho bezcílná nepokojná touha nezhmotní v ženu.

Pouta

80 %

Režie: Radim Špaček

Hrají: Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Oldřich Kaiser

Kinobox: 69 %

IMDb: 7.0

V Americké kráse to byla školačka, v Poutech jde o milenku sledovaného disidenta, který se "svému" fízlovi trochu podobá úniky z manželského stereotypu. Ale Malého hrdina se od Spaceyho liší charakterem: k profesní výkonnosti přidává přezíravost, hrubost, aroganci a chorobný sklon k destrukci včetně té vlastní.

Bezútěšnost 80. let se z plátna rozlije během pár vteřin, od noční nemocniční chodby po kalné ráno ve fabrice. Hudba, stíny, rekvizity včetně červené limonády či zaplivaného bufetu působí tak věrně, až se člověk otřese.

Stejně tak při výjevu estébácké pitky, jíž vévodí Lukáš Latinák s dobovou písní Olympiku Slzy tvý mámy a kterou vystřídají drsné rány v hospodě. Obraz všemocných cyniků pak završuje Oldřich Kaiser coby zdánlivě neškodný šéf agentů; vůbec pro Pouta platí, že muži tu své matnější kolegyně přehrávají.

Pro jediný okamžik

To nejlepší na filmu však je, že dobu líčí bez vysvětlivek a soudů, prostřednictvím komorního příběhu výrazných individualit. Jen tok vyprávění se občas nastavuje či opakuje, zejména v dialozích, ale po zmrtvělejší střední části rytmus opět naskočí a žánr se stočí k detektivce.

Přiznání nevěry, domovní prohlídka, surově klidný výslech, pistole na stole, převlek na schůzku s vysněnou ženu, to jsou okamžiky plné napětí včetně finále, kdy fízl hodí vše za hlavu pro jediný okamžik.

I když přituhuje, udržuje se střídmost ve slovu i výrazu. Jen do posledních scén proniká zbytečný patos, jenž hodnocení sráží na sedmdesát – ale pocit z celého filmu je zvedne zpět.